Lenka

Po svých prvních zkušenostech s dobrovolnictvím a s oblastmi, kde je fajn nebýt sobec a myslet taky na druhé, jsem věděla, že potřebuju studovat něco, co mi dává smysl. Změnila jsem obor studia, zatímco na bakaláři jsem studovala v podstatě politologii, na magistru jsem se stala „rozvojářem“. Přiznávám, že mi hned v prvním semestru spadly růžové brýle, protože ani rozvojová spolupráce se nevyhýbá ekonomickým a politickým zájmům, přesto jsem viděla, jak se to dá dělat pořádně a efektivně. Zároveň mě studium zavedlo do oblastí, v nichž se pohybuju dodnes, chápu je v rozvojovém kontextu a jsem v nich spokojená.

Co tě přivedlo k dobrovolnictví?

Když jsem jela poprvé na Erasmus+ 10denní výměnu mládeže do Berlína na jaře 2016, tématem tehdy byli uprchlíci v kontextu tehdejší uprchlické krize. Tam jsem zprostředkovaně (díky účastníkům z Itálie a Řecka, kteří sdíleli své zkušenosti z uprchlických táborů) zažila poměrně silnou vnitřní hodnotovou krizi, a když jsem přijela zpátky, tenkrát do Brna, kde jsem studovala bakaláře, rázem mi přišly mé starosti se školou malicherné. Cítila jsem nutkavou potřebu trávit svůj čas smysluplně (což mimochodem zahrnovalo třeba i to, že jsem ze dne na den přestala sledovat seriály, které mi braly čas a nic mi nedávaly) a v zásadě i nezištně, potřebovala jsem jít po smyslu, ne jen po finanční odměně z brigád. Tak jsem si našla brněnskou neziskovou organizaci Ratolest, kde jsem chtěla pomáhat s doučováním pro děti v rámci SAS a také trávit čas se seniory. Prošla jsem základním proškolením, nicméně než jsme se dostali k realizaci, končila jsem studium a přesídlila do Olomouce.

Během vyřizování dobrovolnictví v Ratolesti jsem se přihlásila jako dobrovolník na měsíční EVS v Gruzii (v létě 2016), kde bylo náplní práce s místní komunitou. Tam jsem odjela a přijela ještě více posílena pocitem, že potřebuju být v životě prospěšná společnosti (i když to často znamená „pouze“ na individuální úrovni – kterou teď považuju pravděpodobně za nejúčinnější).

Od té doby jsem častěji vyhledávala dobrovolnické příležitosti, a když jsem přesídlila do Olomouce (podzim 2017), šla jsem okamžitě na „veletrh“ neziskových organizací a objevila SOZE. Organizace nabízela doučování češtiny pro cizince, což se dalo krásně skloubit s mým studiem. Byl mi přiřazen klient, s nímž jsem v kontaktu do dneška a stali se z nás přátelé (včetně jeho rodiny).

Následující léto jsem se kamarádkou nechala přemluvit k měsíční kampani Fotbalu pro rozvoj, kde jsme spolu s dalšími českými i zahraničními dobrovolníky objížděli ČR a dělali workshopy a pomáhali s organizací turnajů pro děti, přičemž jsme při všech aktivitách používali fotbal jako nástroj neformálního vzdělávání. Tímto započala moje spolupráce s Fotbalem pro rozvoj, která v různých formách trvá dodnes (aktuálně jsem tam zaměstnaná). Mimo jiné se nám podařilo s dalšími 2 účastníky této kampaně rozšířit aktivity projektu FPR do Olomouckého kraje, na což jsme patřičně pyšní.

Zároveň mě toto fotbalové proškolení dovedlo přes kamarádku na podzim 2018 do Člověka v tísni v Přerově, kde jsme společně začaly dělat tréninky tzv. fotbalu3 pro děti a mládež ze sociálně vyloučených lokalit, zpočátku dobrovolně, následně přes brigádu po částečný úvazek. Takže mě ve dvou případech dovedl dobrovolnický zážitek k brigádě/zaměstnání, kdy jsem mohla spojovat smysl i potřebnou obživu, za což jsem neskonale vděčná. A opravdu mě to vede k tomu, že potřebuju, aby mi i případné další práce dávaly smysl a naplňovaly mě.

Moje aktuálně poslední dobrovolnická zkušenost byla v létě 2019, kdy jsem jela přes organizaci INEX-SDA jako vedoucí na workcamp v Chlebovicích u Frýdku-Místku. Bylo to ve Včelařském naučném areálu a byl to pro mě v mnoha ohledech jedinečný, velmi obohacující a nezapomenutelný zážitek, který mě ovlivnil jak na vnitřní, hodnotové a osobnostní úrovni, tak – troufám si říct – i na té profesionální (zejména díky roli campleadera).

Podle čeho sis vybírala organizace a příležitosti?

Už si přesně nevzpomenu, proč jsem si vybrala Ratolest, ale pravděpodobně se mi líbil jejich web, kde byly rozepsány jejich aktivity.

EVS v Gruzii na mě vyletěla na Facebooku a upřímně mě tehdy lákala Gruzie, takže jsem chtěla spojit příjemné (cestování) s užitečným (dobrovolnictví), a taky samozřejmě hrála roli finanční stránka – celý projekt byl „zdarma“ díky EU. Zkrátka všechno bylo dobře a říkalo mi: jeď. Dosud jsem za tuhle zkušenost ráda, protože mi úplně rozbila můj stereotypní vnímání Gruzie jako nedostatečně rozvinuté a téměř nebezpečné země, která by ráda do EU, ale ještě na to není ekonomicky ani politicky připravená. Je to krásná země, která má své silné a slabé stránky – ale která země je nemá?

SOZE jsem si vybrala na veletrhu neziskovek a velkou roli hrálo, že tam pracoval kamarád, takže jsem tam měla „spojku“ a kontakt byl příjemnější.

Fotbal pro rozvoj mi byl doporučenou kamarádkou, která měla s projektem vlastní skvělou zkušenost a taky jsem v rámci Letní školy rozvojové spolupráce (na UPOL 2017) prošla jejich workshopem, takže jsem si dovedla trochu představit, co mě čeká.

INEX-SDA je zastřešující organizací projektu Fotbal pro rozvoj, takže jsem přes FPR věděla, co dělá INEX. Pak jsem s INEXem na podzim 2018 jela na 10denní tréninkový kurz (Erasmus+) zaměřený na osobnostní rozvoj. Nakonec jsem si v INEXu zařídila stáž na jaře 2019 a díky tomu jsem se osmělila k vedení workcampu v létě toho roku, kdy mi sedělo jak místo, tak čas akce. Takže tady to byla osobní zkušenost s organizací. Na základě těchto aktivit jsem byla na konci roku 2019 INEXem vyhlášena jednou z dobrovolníků roku, což mě ve vší skromnosti opravdu potěšilo.

Jaký nejhezčí nebo nejzajímavější zážitek jsi kdy jako dobrovolník zažila?

To je asi těžké říct, vybrat jen jeden je těžké, protože každá zkušenost je jedinečná a nese s sebou jedinečné zážitky. Baví mě povídat si s lidmi, poznávat, s kým si sednu, s kým méně. Baví mě pozorovat, jak mě každá zkušenost formuje a jak se znám zase o něco lépe. V neposlední řadě je to vděk v očích lidí, s nimiž člověk spolupracuje. Vděk, že se jim někdo upřímně věnuje nebo že můžeme společně něco tvořit, něco spolu dokázat.

Možná přeci jen vypíchnu něco konkrétního. Do kampaně Fotbalu pro rozvoj jsem byla tak trochu dotlačena kamarádkou, která mi slíbila nezapomenutelný zážitek. A měla pravdu. Nejsem člověk, který má rád fotbal – rozhodně ne ten profesionální, a už vůbec bych se na něj nedívala. Ale milovala jsem, když jsme hráli fotbal za barákem a tuhle formu pouličního fotbalu bez rozhodčích používáme. Sama jsem po měsíci prošla velkou změnou, z člověka, který odmítal si jen zahrát s ostatními, protože jsem se styděla, jsem si na konci měsíce užila poslední turnaj na maximum – jako hráč, a to díky tehdy asi 13letým klukům, kteří mi opět ukázali, že není čeho se bát, naopak je potřeba si to užít. Několikrát jsem na ten moment myslela, kdy jsem opravdu uviděla, jak může být fotbal skvělým nástrojem pro neformální vzdělávání a osobnostní rozvoj, a to zejména mladých lidí. Pro spoustu z nich je fotbal v životě důležitý, je spojen s jejich sny, tak proč tuto sílu a motivaci nevyužít?

Co ti dobrovolnictví dalo?

Dalo mi určitě spoustu věcí, nejvíc mě baví, když o sobě zjišťuju nové věci, jak se chovám k sobě i k ostatním. Jak mě každá zkušenost (ale nejen dobrovolnická) posiluje, nabíjí, tvaruje mé hodnoty, posouvá mě dál. Téměř vždy jsem si uvědomila, jak jsem vděčná za svůj klidný život a že bych vlastně neměnila. Opravdu si vždy uvědomím, co mám. Pokaždé, když ve své běžné realitě začnu být nespokojená a řeším malichernosti, vím, že je zase na čase „vypadnout“ a poznat jiné reality, být někde užitečná a někomu prospěšná. Jednoduše mě baví pozorovat, jak rostu a posouvám se dál, mění se mi názory, stávám se tolerantnější, otevřenější k odlišnostem, dospělejší.

Taky mě to vede k větší pokoře vůči okolnímu světu. Můj názor není vždy ten nejlepší, (nejen dobrovolnictví) mě učí uznat chybu a poučit se z ní. Baví mě pozorovat ostatní, jak věci dělají jinak, přemýšlet o tom, vnímat, jak lidé reagují a jednají na základě svých zkušeností, jak nás všechny ovlivňuje naše kultura a prostředí, v němž jsme vyrostli. Jednoduše jsem vnímavější, ale je třeba podotknout, že to není jen díky dobrovolnické zkušenosti, ale i díky tomu, jaké lidi potkávám ve škole, v práci, jaké mám kamarády, všechny situace, kterými projdu, měním se věkem, vlastními zkušenostmi, mění se mi názory (i díky studiu) … všechno to jsou dílky onoho puzzle.

Dovolím si tvrdit, že zmíněná vnímavost mě posouvá i jako občana, mám pocit, že se více zajímám o politiku a jak lze věci měnit nebo dělat jinak. Více pociťuju svou „moc“ v době voleb. Nepíšu sice žádné politické komentáře, ale snažím se nebýt úplný ignorant vůči tomuto tématu. Začínám se více zajímat i o komunální politiku, která je občanovi jako takovému nejblíže. To jsem dřív (před veškerými zkušenostmi s dobrovolnictvím) takhle neměla, nicméně nedokážu říct přesně, jestli je to opravdu dobrovolnickou zkušeností nebo celým tím propojením, kdy člověk dospívá (tím nemyslím věk teenagera, ale spíš svůj aktuální věk a osobní rozvoj ve třetí dekádě svého života), učí se, potkává lidi, je konfrontován s různými názory. Asi to bude všechno dohromady, nicméně dobrovolnictví v tom hraje svou významnou a nezastupitelnou roli.

Setkala ses při dobrovolnictví s nějakými problémy?

Dvakrát se mi stalo, že spolupráce s organizací nebyla stoprocentní, ale nebyl to zážitek, který by nějak negativně ovlivnil moji zkušenost. Jinak se občas vyskytly „problémy“, nebo spíš situace (nikoli problém jako problém) v mezinárodním týmu, ale to k takovému soužití patří, holt ne každému chutná vepřo knedlo zelo a obecně naše masitá a těžká kuchyně a naopak jindy mi scházel prostě český chleba s máslem. Nestalo se nikdy nic, co by mi negativně zabarvilo můj názor na dobrovolnictví obecně.

Jediný problém nastal, ale to bylo mojí vlastní vinou, kdy jsem se jako campleader přetížila a strávila jeden večer a následující den u WC a v posteli. To bylo však součástí mého procesu učení se, jak delegovat úkoly, i když nebudou splněny podle mých perfekcionistických představ, a nedělat všechno za ostatní. Naučit se důvěřovat jim a jejich schopnostem.

Občas se vyskytly typické situace v kolektivní práci, kdy se mi třeba zdálo, že někdo nedělá tolik, jak by měl, ale buď jsem to přešla, nebo jsme to kolektivně nějak vyřešili.

S jakými reakcemi se setkáváš, když někomu vyprávíš o svém dobrovolnictví?

Záleží, jaké „bublině“ o tom vyprávím. Když jsem třeba svým rodičům řekla, že místo vydělávání peněz ve Španělsku pojedu dobrovolničit do Gruzie, tak se zděsili. A mám pocit, že občas doteď nechápou, jak někdo něco může dělat zadarmo. Respektují to, ale myslím si, že tomu nerozumí. Zároveň mě nechávají dělat si, co chci, dokud za ni mi nepřijdu s prosíkem „o založení“, řekla bych.

Naopak spousta mých kamarádů má nějakou dobrovolnickou zkušenost a ti naprosto rozumí tomu, co mi to dává, rozumí té nemonetární hodnotě zážitku. A tím jsem vděčná za to, že své zážitky i svůj rozvoj můžu s někým sdílet.

Když bys chtěla někoho přesvědčit, aby také začal nezištně pomáhat, co bys mu řekla?

Navrhla bych mu, aby si to prostě zkusil, dal tomu čas a pak uvidí. Netvrdím, že dobrovolničení má zázračné účinky pro všechny, to nemá asi nikdy nic. Já jen mohu mluvit ze své vlastní zkušenosti o tom, co mi to dává, a tím je zejména to, že víc než cokoli jiného právě dobrovolničení rámuje moji osobnost, vytesává do ní další a další zářezy a já tak sleduju, jak se mění a roste (takže se spíš nabalují věci, než aby se odsekávaly). Když bych použila jinou metaforu, tak jsem prostě jako velké puzzle, které hledá své dílky a s každou takovou zkušeností jich najdu víc než jeden.

Taky je to skvělá příležitost, jak potkat úžasné a inspirativní lidi, díky nimž si člověk uvědomí, že svět je ještě v pořádku, pokud po něm chodí takové osobnosti, kterým záleží na blahu ostatních (ať už lidí, či přírody). Občas cítím, jak jsem v práci nebo v Česku už moc dlouho a potřebuju na chvíli pryč od reality, dobít baterky, osvěžit se, nabažit se novým zážitkem. Takhle mě nedobije ani klasická dovolená, potřebuju dělat něco, co má přesah a smysl.

 Mě hrozně baví poslouchat příběhy ostatních lidí, spolu-dobrovolníků. Pro mě je to jedna z nejcennějších částí, protože tyhle příběhy jsou tak nabité inspirací, až z toho někdy hlava přechází. Nebo naopak zjišťovat, jak já působím na úplně cizí lidi, to je taky zajímavé sledovat, protože mám často úplně jinou zpětnou vazbu na sebe než to, jak já si myslím, že na lidi působím. Což jsou opět další dílky do mého puzzle.

Jaké máš plány do budoucna?

Ráda bych jela příští rok do Irska na dlouhodobou EVS (tedy teď ESS). Měla jsem tam jet letos na stáž, ale kvůli covidu to bohužel nevyšlo. Hodně stojím o pracovní zkušenost v této organizaci, tak vážně doufám, že to už vyjde. A taky sleduju, jak se mění motivace – ještě před pár lety jsem takovou možnost (EVS) chtěla využít hlavně k levnému cestování. Teď je ale mojí prioritou zkušenost s fungováním organizace a její prací, protože věřím, že tyhle zkušenosti zužitkuju ve své další práci.

To je plán na nejbližší dobu, další plány zatím nemám, protože se jednak bojím, že jim něco monstrózního vleze do cesty, ale jednak taky proto, že se mi posledních pár let osvědčuje, že je lepší mít pouze představu, co bych asi chtěla, ale nemít to nalajnované úplně přesně. Vždy se mi ta nejlepší nabídka ukázala v ten pravý moment a navedla mě na další cestu. Tak se spoléhám, že to tak nějak bude vycházet dál.

Tipy od Lenky Martinákové:

Nebojte se objevovat sami sebe, nebojte se jít do výzev, z každé si člověk něco odnese. Buďte k sobě vnímaví, sledujte, co a jak na vás působí a dopřejte si ten „luxus“, že budete dělat to, co vás baví. On to totiž není nedostupný luxus, ale úplně normální věc.

• https://www.ratolest.cz/home/ – nedostala jsem se k samotnému dobrovolničení, ale zažila jsem skvělou komunikaci a podporu ze strany organizace
• https://www.fotbal.je/ – projekt Fotbal pro rozvoj
• https://www.inexsda.cz/ – workcampy (a zastřešující organizace projektu Fotbal pro rozvoj)
• https://vcelarskyareal.cz/ – skvělý workcamp
• https://www.clovekvtisni.cz/ – nabízí řadu dobrovolnických aktivit (zejména doučování dětí)