Vystudovala jsem sociální práci a rozvojovou spolupráci. S pocitem, že v neziskovém sektoru budu jednou více platná se zkušenostmi z toho ziskového jsem se dál ubírala směrem komerčních projektů a hlavně marketingu. Marketing mě nesmírně baví, ale doufám, že do neziskové prostředí se zase jednou vrátím. Do té doby je pro mě dobrovolnictví cestou, jak zůstat v kontaktu se sociálními službami, a hlavně opravdovými lidmi a jejich příběhy.
Co tě přivedlo k dobrovolnictví?
Určitě to bylo moje studium na vysoké škole v Olomouci, kdy jsem studovala sociální práci a rozvojovou spolupráci. Přestože jsem se chtěla ubírat spíše tím pro mě v té době dobrodružnějším, akčnějším směrem rozvojové spolupráce, případně humanitární pomoci, součástí výuky byly i sociální témata běžná v českém prostředí, tedy cílená na seniory, zdravotně znevýhodněné, vzdělávání dětí, volnočasové aktivity apod. Chtěla jsem tyto cílové skupiny poznat i mimo teoretické a univerzitní prostředí, a tak jsem hledala cesty, jak se k nim dostat blíže a lépe je navnímat. Zároveň jsem člověk, který potřebuje neustále nějaké nové podněty a využívat svůj čas na maximum. Takže když mi při studiu nějaký čas mimo ten krásný olomoucký studentský život přebýval, ráda jsem jej trávila s lidmi, kteří se na mě opravdu těšili a dobíjeli mě zpět.
Podle čeho sis vybírala organizace a příležitosti?
Převážně podle cílových skupin, se kterými se v rámci dobrovolnictví fungovalo. Jednak tak, abych této cílové skupině mělo co nabídnout já, ale zároveň také aby i mě společně strávený čas posunul dál. V mém případě jsou naprosto srdcovou záležitostí senioři. Od malička mě baví poslouchat příběhy, které mohou vyprávět a čím starší jsem, tím více si jejich zkušeností vážím. Když si uvědomím, že v podstatě prošli stejnými nebo velmi podobnými situacemi, chybami i radostmi, kterými procházíme my v produktivním věku, přijde mi skvělé moct si vyslechnout, co by udělali jinak, čeho si vážili a čeho třeba litují. V konečném výsledku se naše životní cesty až tak neliší a někdy jsou to neuvěřitelné příběhy.
Jaký nejhezčí nebo nejzajímavější zážitek jsi kdy jako dobrovolník zažila?
Zážitků z dobrovolnictví je spoustu. Pokud je dobrovolník akční, vždycky se něco děje a vznikají hezké vzpomínky a zážitky. Existuje spoustu vtipných a veselých momentů, které jsem se seniory mohla zažít. Mnohdy překvapí svojí otevřeností a upřímností, kterou si ve svém věku mohou dovolit. Zároveň nejvíc je těch emotivních momentů, které jsou většinou skryté v malých momentech. Možnost udělat někomu hezčí den, přenést na něj pozitivní energii, rozesmát ho, vyslechnout nebo říct, jaký jsme měli den my jsou pro nás dobrovolníky malé věci, ale pro někoho, kdo je upoutaný na lůžko je to rozzáření celého dne. Nejlepší odměnou jsou pak jen malá gesta, úsměvy nebo pohledy. Spoustu krásných zážitků mám i z dobrovolnictví v Indii, ale to je na delší povídání.
Co ti dobrovolnictví dalo?
Dobrovolnictví mi dalo možnost nahlédnout do životů lidí, se kterými bych se jim nedostala do tak těsného kontaktu. Dík tomu jsem zjistila, že mám právě k seniorům velmi blízko a nastartovala jsem projekt Komunitního domu seniorů, kde velmi ráda trávím svůj volný čas. Zároveň je to jako jiný svět než ten, ve kterém denně studujeme, pracujeme, fungujeme, prosazujeme se. Je pomalejší, jednoduší a mnohdy upřímnější, takže je příjemným vytržením a uvědoměním si hodnot.
Setkala ses při dobrovolnictví s nějakými problémy?
Pro mě bývá často problém smíření se s faktem, že některé věci nejde změnit. Dobrovolnictví je totiž dle mého názoru často poskytováno na místech, kde něco chybí, a tak to tam doplňují lidé, kteří si myslí, že je to i jejich zodpovědnost a zájem. Někdy jsou situace, které změnit nejde a je třeba hledat cesty, jak se dá pomoct jinak. Přesto si tyto věci často odnáším s sebou domů. Ale i mě nakonec posouvají dál jako člověka.
S jakými reakcemi se setkáváš, když někomu vyprávíš o svém dobrovolnictví?
Ještě mi nikdy nikdo nevynadal, že dělám dobrovolníka, takže vesměs pozitivní. Je to taková líbivá nálepka, ale určitě to neznamená, že bych dělala dobrovolně něco navíc než někteří lidé, kteří tomu jen tak neříkají, ale třeba pomáhají lidem ve svém okolí naprosto běžně.
Když bys chtěla někoho přesvědčit, aby také začal nezištně pomáhat, co bys mu řekla?
Ať to určitě zkusí. Jde do toho otevřeně, s čistou hlavou, užít si to, dát do toho sebe a zkusit si z toho něco vzít zpátky. Den každého z nás má 24 hodin, takže je jen na nás, jak se je rozhodneme strávit, a i když je někdy těžké zakomponovat dobrovolnictví do běžného života, vždycky to pro mě byl moc dobře strávený čas. Zároveň je dobrovolnictvím různě po světě naprosto normální, a to jak pro teenagery, dospělé nebo i seniory a je prospěšné pro obě strany v jakékoliv životní fázi.
Jaké máš plány do budoucna?
Moc ráda bych se zapojila do nějakých projektů v Praze, kam jsem se nyní přestěhovala. Zároveň se dál starám o seniory ve zmíněném Komunitním domě. Mým větším přáním je vrátit se do Indie i se svým přítelem a na několik měsíců se tam znovu zapojit do biosanitačních projektů, svépomocných skupin na vesnicích nebo výuky na školách. Ale ve hře jsou i jiné země.
Tipy od Zuzany Procházkové:
Někdy skrze dobrovolnictví poznáme sami sebe, tak jak se neznáme, protože každodenní situace nám to neumožní. Dobrovolnictví je hodně o poznávání sám sebe a toho podle mě není nikdy dost.
Budeme rádi také za odkaz na organizaci nebo místo, kde jsi měla skvělou osobní zkušenost a můžeš ho doporučit potenciálním dobrovolníkům
Dobrovolnictví přes Charitu ČR, ADRU nebo napřímo v Domovech pro seniory. případně zahraniční dobrovolnictví prostřednictvím studia na VOŠs CARITAS Olomouc.