Prostě si vyber nějakou pěšinku a jdi. Ono je totiž ve výsledku docela jedno, kam vede a jestli u dalšího rozcestníku odbočíš doleva, budeš pokračovat rovně nebo zjistíš, že ti terén nevyhovuje a potřebuješ se vrátit pár kilometrů nazpět. Důležité je, že nesedíš doma a jdeš. Nebo nešťastně nestojíš hodiny u toho rozcestníku a nepřemítáš o tom, která cesta je pro tebe „ta pravá“. Ona tě totiž každá z nich má potenciál něco naučit – o tobě i o světě kolem. Posune tě dál, jakkoliv bude chůze po ní ne)příjemná. Poznačila jsem si jednou do deníku, teď se tím snažím řídit. Moje zkušenosti s dobrovolnictvím to myslím docela odrážejí. Pouštím se do různých věcí a aktivit, učím se na/z nich a zároveň se díky nim mohu podílet na smysluplných projektech, které mne naplňují a baví. A občas o svých zkušenostech taky píšu.
Jak ses k dobrovolnictví dostala?
Dobrovolnictví je natolik spjato s děním kolem mě, že už si asi nevybavím svou první dobrovolnickou zkušenost. Nejspíš to byla výpomoc na některé z akcí, kterých jsem se v roli dobrovolníka zúčastnila. Nedělala jsem žádné velké věci, jednalo se třeba o pomoc s přípravou občerstvení, prodejem lístků nebo s navigováním návštěvníků. Drobnosti, kterými jsem ráda čas od času podpořila komunitu a společenské dění v místě, kde jsem vyrůstala.
Jaké tedy bylo tvoje první větší dobrovolnická zkušenost, který se ti vryla do paměti?
Na střední jsem si uvědomila, že dobrovolnictví se dá skvěle propojit s cestováním. Dělá ho dostupnějším a zároveň zajímavějším, protože máte díky němu možnost lépe organicky proniknout do nových komunit, nahlédnout do jejich života. Ještě na gymplu jsem odjela v létě do Polska učit děti angličtinu. To byla moje první větší cesta, kterou jsem podnikla sama, a proto si jí dobře pamatuju. Byla to výzva, protože děti neuměly anglicky prakticky vůbec a já, ač jsme sousedi, jejich polštině jsem moc nerozuměla. Sešla se nám tam ale skvělá parta holek z celého světa a s nimi jsme pro děti mimo hodiny angličtiny vymýšlely odpolední program a hry. Za odměnu jsme si pak udělaly výlet do Krakowa. Organizátor kempu nám tam zařídil dopravu i bytování, to bylo super a po celou dobu tábora o nás bylo krásně postaráno.
Tehdy jsem tuším vyjela přes INEX-SDA a pak později jsem zkusila i Workaway, se kterým mám také skvělou zkušenost. Protože jsem si chtěla procvičit němčinu a zároveň mám blízko ke koním, rozhodla jsem se strávit dva týdny pomocí na farmě v Rakousku. To bylo taky moc fajn. Rodina, ve které jsem pomáhala mě velmi brzy začlenila do chodu domácnosti, já jim pomáhala s prací okolo jejich dvou koní i dalších zvířat a na oplátku jsem u nich mohla zadarmo bydlet.
Vnímáš, že ti dobrovolnictví dalo do života ještě něco více než jen navštívení nových zajímavých míst?
Určitě. Dobrovolnictví nejde dělat pro peníze, takže se musí dělat srdcem. Tím k sobě láká spoustu úžasných, dobrosrdečných lidí a já jsem vděčná, že je mohu díky svému zapojení se do neziskových aktivit poznávat. Navíc vnímám, že jsem se díky dobrovolnictví hodně posunula i já sama. Jednu dobu jsem například docházela do domova důchodců ADRA a dělala společnost osamělé seniorce. Byla to velká škola v tom, jak s paní empaticky komunikovat a jak trpělivě naslouchat třeba příběhu, který už párkrát zazněl nebo povzdechu nad tím, že tělo už neslouží jako dříve. Občas to bylo psychicky náročné, ale zároveň mě to přivedlo k důležitým úvahám a v hlavě mi utkvělo několik silných momentů a uvědomění.
V létě 2018 jsem taky vyjela jako vedoucí na workcamp do Holešovic a trošku procitla v tom, kolik zařizování organizace takového workcampu obnáší a kolik rovin musí člověk zvládnout – papírování, finance, logistika dopravy, a hlavně komunikace se všemi účastníky a s organizací ve které jsme pomáhali. Bylo to pro mě náročné a ocenila jsem, že mám k sobě zkoušeného parťáka, bez jehož velkého karavanu nevím, jak bychom to všechno zvládli. Každopádně to byla skvělá škola, za kterou jsem moc vděčná. Řešit všechny ty provozní věci a do toho se snažit, aby byla celá skupinka mezinárodních dobrovolníků (měli jsme tam účastníky z Turecka, Mexika, Francie i Španělska) spokojená.
Jak to máš s dobrovolnictvím dnes?
Dneska pracuju na částečný úvazek v neziskovce Tamjdem, která pořádá dobrovolnické akce na pomoc s manuální prací v neziskových organizacích po celé republice. Jezdíme pomáhat do záchranných stanic, ekocenter, komunit, které pracují s lidmi s handicapem, nebo opravujeme řadu historických památek. Baví mě na tom, jak pestrá práce to je a hlavně, že po nás nezůstávají jen ty opravené budovy, ploty a zvelebené zahrady, ale že ten dopad je mnohem větší, protože neziskovkám šetříme finance a rozvazujeme ruce a ony tak mohou investovat více peněz i úsilí do
realizace svých cílů.
Navíc jsme letos rozjeli také expertní dobrovolnictví. Nabízíme zájemcům možnost podělit se s neziskovkami o to, co umí nejlépe, protože se tím živí nebo jsou v tom jednoduše dobří. Dobrovolnictví totiž zdaleka není jen o manuální pomoci a neziskovky si velmi cení toho, když jim někdo nabídne bezplatnou pomoc s webem, focením nebo třeba s marketingem. Často totiž samy nemají potřebné know-how nebo čas se tomu věnovat a hodnota, kterou expert může neziskovce přinést, byť jen pár hodinami své práce, je mnohdy vyšší, než kdyby jel do organizace pomoct manuálně. Na druhou stranu, manuální dobrovolnické akce zkrátka mají své nepopiratelné kouzlo. Nejenže skvěle čistí hlavu a rozvíjí zručnost, ale často vám taky do života zavanou velmi inspirativní lidi se zajímavými příběhy a dají se díky nim skvěle poznávat různé kouty naší republiky.
Zkrátka, moc bych vás chtěla vybídnout k tomu, ať si o tom jen nečtete, ale sami to vyrazíte zažít. Rodí se tam totiž krásné příběhy.